Nespoutané ambice
Život utíká rychle jako voda v potůčku a bez ohledu na to, čeho všeho průměrný - ba i ambiciózní člověk docílí - pokud není věřící - nikdy nepocítí skutečnou spokojenost. Od útlého mládí touží každý člověk po bohatství, postavení a někteří i po moci. Jak by ne, postavení ve společnosti nám otevírá dveře, finance poskytují pohodlí, rychlé řešení problémů a další prestiž. Člověk je však nespokojený a má další a další ambice, je navždy nevyléčitelně v neklidu.
V každé fázi svého života mu něco chybí; důvody jeho nespokojenosti se samozřejmě mění podle podmínek. Často také touha po tom, aby měl konečně klid a dosáhl všeho, co chce, ho vedou k tomu, že udělá téměř cokoliv; bez ohledu na druhé. Takoví lidé často působí mezi běžnými lidmi jako vyvrhel. A přesto když dosáhne svého dalšího cíle, naděje na pocit, že bude konečně spokojen, jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizí. Spokojenost trvala jen chvíli a už pokukuje po něčem dalším.
Ať už je člověk bohatý nebo chudý, muž či žena, jeho život dříve nebo později ukončí smrt a to je definitivní konec veškerých ambicí. Všichni se vrátíme zpátky k Bohu.
Záležitosti nitra
Nespoutané ambice a věčná nespokojenost jsou typické pro nevěřící lidi a nedají jim pokoj až do smrti a jediný důvod toho, že se přestanou za něčím hnát, je to, že fyzicky nemohou. Nikdy je neuspokojí to, co mají, bydlení, jejich partner nebo práce. Věčně něco potřebují vylepšovat a věčně se za něčím ženou, kolikrát ani sami neví, za čím… Ve skutečnosti je důvodem jejich neklidu neklid v jejich duši, volající po svém Původci, po Bohu; a tento neklid nemůže být odstraněn ani výhrou v loterii, ani tím nejlesklejším bourákem.
Bůh stvořil člověka z hlíny, tedy z pozemského materiálu. Člověk tedy musí udržovat svou tělesnou schránku pozemskými materiály, jídlem - masem, chlebem z obilí, ovocem a zeleninou, mlékem apod., tedy plody naší Země.
Mimo těla Bůh dal člověku duši, vdechl ji do něj, duše pochází od Boha. Proto ji člověk musí živit věcmi od Boha; uctíváním Boha, modlitbou, čtením Koránu, dhikrem (verbální uctívání Boha, pronášené kdykoliv), dobrými skutky, dobrým slovem a užitečnou prací, zasvěcenou Bohu. (Každá běžná práce - ať už v zaměstnání (pokud je halal, né kasino!), domácí práce, péče o rodinu apod., se mohou zasvětit Bohu, a tak se běžné činnosti stávají činnostmi pro Boha). Důležitá je ta myšlenka na Boha v souvislostí s dobrou činností.
Pokud člověk nenaplní svou duši věcmi od Boha, duše člověku nedá pokoj, vytváří v něm neustálý neklid a trvalý nepokoj. Lidé se snaží naplnit touhu své duše po Bohu vším možným - chozením do společnosti, aby se ,,odreagovali”, bezmezným nakupováním, pijí alkohol, aby ten neklid aspoň na chvíli utlumili, v horším případě berou drogy, aby si od toho nutkání ulevili a stále něco hledají. Duše se však nedá ošidit. Pro člověka v této situaci, existuje jediná pomoc: poprosit Stvořitele o ukázání pravdy a správné cesty.
Bůh člověku slíbil, že ho nikdy nenechá na holičkách a čeká na jeho první krok. Obraťte se proto k Bohu, požádejte Ho o správné vedení. Bůh vám dá klid v duši a bez ohledu na to, čeho jste v tomto pozemském životě docílili či nedocílili, váš neklid poleví a bude vám mnohem líp.
,,BŮH NECHÁVÁ ZBLOUDIT TY, KTERÉ CHCE A VEDE K SOBĚ TY, KTEŘÍ SE K NĚMU KAJÍCNĚ OBRACEJÍ… “ (13:28,29)
V každé fázi svého života mu něco chybí; důvody jeho nespokojenosti se samozřejmě mění podle podmínek. Často také touha po tom, aby měl konečně klid a dosáhl všeho, co chce, ho vedou k tomu, že udělá téměř cokoliv; bez ohledu na druhé. Takoví lidé často působí mezi běžnými lidmi jako vyvrhel. A přesto když dosáhne svého dalšího cíle, naděje na pocit, že bude konečně spokojen, jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizí. Spokojenost trvala jen chvíli a už pokukuje po něčem dalším.
Ať už je člověk bohatý nebo chudý, muž či žena, jeho život dříve nebo později ukončí smrt a to je definitivní konec veškerých ambicí. Všichni se vrátíme zpátky k Bohu.
Záležitosti nitra
Nespoutané ambice a věčná nespokojenost jsou typické pro nevěřící lidi a nedají jim pokoj až do smrti a jediný důvod toho, že se přestanou za něčím hnát, je to, že fyzicky nemohou. Nikdy je neuspokojí to, co mají, bydlení, jejich partner nebo práce. Věčně něco potřebují vylepšovat a věčně se za něčím ženou, kolikrát ani sami neví, za čím… Ve skutečnosti je důvodem jejich neklidu neklid v jejich duši, volající po svém Původci, po Bohu; a tento neklid nemůže být odstraněn ani výhrou v loterii, ani tím nejlesklejším bourákem.
Bůh stvořil člověka z hlíny, tedy z pozemského materiálu. Člověk tedy musí udržovat svou tělesnou schránku pozemskými materiály, jídlem - masem, chlebem z obilí, ovocem a zeleninou, mlékem apod., tedy plody naší Země.
Mimo těla Bůh dal člověku duši, vdechl ji do něj, duše pochází od Boha. Proto ji člověk musí živit věcmi od Boha; uctíváním Boha, modlitbou, čtením Koránu, dhikrem (verbální uctívání Boha, pronášené kdykoliv), dobrými skutky, dobrým slovem a užitečnou prací, zasvěcenou Bohu. (Každá běžná práce - ať už v zaměstnání (pokud je halal, né kasino!), domácí práce, péče o rodinu apod., se mohou zasvětit Bohu, a tak se běžné činnosti stávají činnostmi pro Boha). Důležitá je ta myšlenka na Boha v souvislostí s dobrou činností.
Pokud člověk nenaplní svou duši věcmi od Boha, duše člověku nedá pokoj, vytváří v něm neustálý neklid a trvalý nepokoj. Lidé se snaží naplnit touhu své duše po Bohu vším možným - chozením do společnosti, aby se ,,odreagovali”, bezmezným nakupováním, pijí alkohol, aby ten neklid aspoň na chvíli utlumili, v horším případě berou drogy, aby si od toho nutkání ulevili a stále něco hledají. Duše se však nedá ošidit. Pro člověka v této situaci, existuje jediná pomoc: poprosit Stvořitele o ukázání pravdy a správné cesty.
Bůh člověku slíbil, že ho nikdy nenechá na holičkách a čeká na jeho první krok. Obraťte se proto k Bohu, požádejte Ho o správné vedení. Bůh vám dá klid v duši a bez ohledu na to, čeho jste v tomto pozemském životě docílili či nedocílili, váš neklid poleví a bude vám mnohem líp.
,,BŮH NECHÁVÁ ZBLOUDIT TY, KTERÉ CHCE A VEDE K SOBĚ TY, KTEŘÍ SE K NĚMU KAJÍCNĚ OBRACEJÍ… “ (13:28,29)
