Příběhy ze Sýrie - Fadi - Islámské stránky

Příběhy ze Sýrie - Fadi

Procházíme dveřmi, vedoucími do domu, kterému se sotva dá říkat dům, jak je maličký.
Zdeformovány větrem i časem jako zchátralá deska, dveře nám otevírají cestu do menší, zatemněné místnosti.
Na tenké matraci leží muž; vedle sebe na obou pažích mu leží pár spících dětí. Očima nám
naznačuje, ať vejdeme dál.

Náš malý konvoj z charitativní organizace World Help, který sem přivezl pomoc, se posadil na
studenou betonovou podlahu a balíky s věcmi jsme naskládali do kouta. Mužova manželka
se opřela o zeď v podloubí za námi.

Když jsme se usadili, muž začal bez hnutí tiše hovořit. ,,Jmenuji se Fadi. Moje rodina a já jsme
uprchli ze Sýrie, kam už se asi nikdy nebudeme moci vrátit.” Fadi zaváhal a ve tváři se mu
mihl smutek. Člen našeho týmu ho vyzval, aby nám řekl, co se stalo.

,,Sledoval jsem delší dobu, co se děje u nás v městečku... Mučení, bití, ženy byly znásilňovány
armádou, mnoho lidí bylo uvězněno, i dětí. Už jsem to nemohl dále snášet a tak jsem
uvažoval, jak proti tomu bojovat. Po nějakou dobu jsem byl členem odbojové skupiny a
všichni jsme byli pronásledováni policií. Chtěl jsem akorát ochránit rodinu a svůj domov.

Jednoho dne mě těžce poranil granát, který vybuchl v naší ulici. Žena mě umluvila a rozhodli
jsme se odejít přes poušť do Jordánska. Musím říct, že se mi odcházelo těžce; byl jsem si vědom,
že dokud se nezmění režim, nebudu se moci nikdy svobodně vrátit domů.

Utíkali jsme v noci, aby nás nebylo tak vidět. Cesta s dětmi byla náročná a pomalá. Odpočívali
jsme a spali kde se dalo, v opuštěných domech i prázdných ulicích. Celé dny jsme prošlapali
od města k městu. Po cestě jsme potkali mnoho dobrých lidí, kteří nám pomohli; nechali nás
se umýt a rozdělili se s námi o to málo, co měli. I přesto jsme měli stále hlad.

Výstřely a výbuchy jsme slyšeli téměř pořád. Děti byly neustále vystrašené a pořád se nás chtěly aspoň držet. A tak jsme se ženou dorazili do vesnice, kterou právě rozbombardovali. Bylo to
strašné. Ženy křičely, hledaly děti, některé držely mrtvé děti v náručí, zranění lidé pobíhali a
hledali příbuzné a sousedy. Lidé kopali v troskách. Pak jsme uviděli tři malé děti, dvě dívky a
chlapečka, plakali u silnice. Tyto tři děti.”
Fadi pokyvuje hlavou a oči se mu zalily slzami. Vyprostil obě paže, na kterých mu jako na
polštáři ležely děti a zabořil obličej do košile. Všichni jsme slzeli a pokoj vyplnilo ticho.
Tento okamžik nebyl o záchraně, ale o porozumění a o člověku a sdílení bolesti, kterou se tak
často snažíme ignorovat. O muži, který plakal pro děti, které ani nejsou jeho.... Pro život a
dům, který je pohřben pod sutinami v zemi, navždy poznamenané válkou. Všichni jsme mlčeli
a každý přemýšlel nad svou vlastní rodinou. Nad našimi domovy a našimi dětmi.

Pak jsme se jeden po druhém zvedli a ukázali jim, co jsme jim přinesli. Hlavně potraviny,
hygienické potřeby a plenky a pár hraček pro děti.

Před odchodem jsme se ještě zeptali, jestli si je můžeme vyfotografovat, abychom tak pomohli
lidem pochopit situaci Syřanů.
Fadi pokýval hlavou a po chvíli řekl: ,,Má tvář tak zajímavá není, ale vyfoťte naše jizvy. Mluví
samy za sebe.”

Worldhelp