Není donucování v islámu
Nucení lidí přijmout víru je zcela v rozporu s duchem islámské morálky. Podle islámu je pravá víra možná je svobodnou vůlí jedince a šíření islámu mečem není historicky nijak podloženo. Samozřejmě, že se muslimové mohou dělit o svou víru, hovořit o ní nebo k ní nabádat, a to vše je dobré.
"Call to the way of your Lord with wisdom..." (Qur'an, 16:125),
there is no compulsion in religion. True guidance has become clearly distinct from error. (Qur'an, 2:256)
So remind them! You are only a reminder. You are not in control of them. (Qur'an, 88:21-22)
Společnost, ve které jsou lidé nuceni k vyznávání čehokoliv, ať už je to náboženství, slepé uctívání lídrů nebo třeba v minulosti komunismus, je v rozporu se svobodou, kterou islám poskytuje. Pokud se lidé nemohou svobodně rozhodnout, ze strachu před systémem se chovají, jak je vyžadováno a jsou nuceni k pokrytectví. Z islámského hlediska je to naprosto bezhodnotné. K náboženství se lidé musí obrátit z vlastní vůle.
V historii islámu je hned několik příkladů, kdy muslimští vůdcové získali nadvládu na národy, umožnili jim praktikovat své náboženství svobodně.
Britský misionář Thomas Arnold, který pracoval ve službě indické vlády, napsal:
,,Nezažili jsme žáden pokus o systematické donucování k přijetí islámu ani perzekuci kvůli vyznávání křesťanství. Kdyby si to chalífové opravdu přáli, mohli křesťanství smetnout s naprostou lehkostí podobně jako Ferdinand a Izabela smetli islám ve Španělsku, Ludvík XIV. ve Francii udělal z protestanství (evangelictví) trestný čin nebo Židé byli vyhnáni z Anglie na 350 let."
Křesťanské církve a kostely v Ásii byly naprosto odříznuty od jakékoliv pomoci evropských církví. A tak jen pouhy fakt, že tyto starodávné kostely přežily do dnešních dnů, poukazuje na shovívavost a oporu islámských vlád.
V roce 1492 byli Židé, kteří odmítli konvertovat ke křesťanství, vyhnáni ze Španělska králem Ferdinandem a Izabelou. Byli přijati Osmanskou říší, která jim poskytla svobodu vyznáni.
